Les Včelný a historie STUDÁNKY

Historie Studánky 

Asi do konce 17. století byly v lese Včelném lázně patřící městu. V roce 1748 se obecní kniha protokolů o nich zmiňuje jako o lázních Hruškova studánka. V 18. století poprvé zanikly, neboť josefinský katastr z roku 1785 ve zdejším místě už žádné nezaznamenal. V lese tu vyvěralo několik pramenů léčivé vody a u nich před polovinou 18 století byla vystavěna kaplička Panny Marie. Vedle chudé lázeňské budovy se dvěma dřevěnými vanami, ohřívacím zařízením a nejnutnějším vybavením, které obec pronajímala lázňovskému nebo také hospodáři nad lázněmi, později tu zřídila i malou lesní hospodu. Václav Kapoun v roce 1748 platil obci 25 zlatých rýnských šajnů za provozování této živnosti a vedle vlastní práce musel obstarávat dozor nad okolními obecními lesy, kde měl dva hajné.

Název Hruškova studánka je patrně po některém dlouholetém správci, nájemní smlouva bývala zde na 6 roků. Asi počátkem 19. století byly lázně znovu v provozu, ale ve velmi zchátralé budově. Obci vypracoval František Toman nové plány na stavbu lázní, ale teprve 1854 došlo k uskutečnění záměru.

V 70. letech 19. století  byla teprve lázeňská budova spojena s hospodou, restaurací a lůžkovým zařízením, čímž se Studánka stala malými klimatickými lázněmi pro delší letní pobyt hostů. Roku 1887 byla postavena ještě druhá samostatná, výlučně obytná budova dependence villa. Roční nájem činil 19 zlatých do obecní pokladny. Sem na venek jezdilo mnoho významných lidí, spisovatelé, univerzitní profesoři, lékaři i mistr houslí Ondříček aj. Někteří se sem vraceli pravidelně a přiváděli další zájemce o klid a pohodu v lesní samotě. Společenský a kulturní ruch města se koncem 19. století stále častěji přenášel do přírodního prostředí Studánky. Pořádány zde byly koncerty spolku Dalibor, sjezdy abiturientů gymnázia, slavnosti všeho druhu i sportovní zápolení, soutěže, výstavy i přehlídky módy. Nájemci a s nimi i obliba letoviska se stále měnila, často odcházeli. Po nájemci Františku Kuncovi (1871-1891) přišel Gustav Frič na rok a Karel Puchwein na dva roky. Od roku 1894 do 1904 tu hospodařil Viktor Minaříček, až do roku 1936 Jan Uhlíř, dalších deset let Josef Svíčka, až podnik převzaly Restaurace a jídelny RAJ, a po restitucích dostalo Studánku město a to ji pronajímalo.

Vyvolejme si obrázek Studánky v letech 1869 – 1875, kdy v Rychnově na gymnáziu působil profesor August Sedláček, autor slavných 15svazkových Hradů, zámků a  tvrzí Království českého: V Rychnově není tak hezko, ale okolí jest čarokrásné. Asi hodinu od města jest hostinec malý v romantickém položení v lese. Kdykoliv jest odpoledne hezky, vždycky se tam koná nějaký výlet. Nedávno jsem tam také pekl brambory. Hejno děvčat bylo s sebou a nosily chvoj z lesa. Já jsem podpaloval, pohraboval a pečené brambory rozdával. Padla jich celá miska a já sotva nějaký snědl.

Když v roce 1907 vzniklo tzv. Studánecké družstvo, dalo z výtěžků spolkové činnosti postavit před restaurací hřiště. O zvelebení Studánky se velmi staral místní odbor Klubu československých turistů, založený po roce 1880. Město uskutečnilo 1930 rozsáhlou přestavbu hlavní budovy podle plánů architekta ing. Františka Šímy a rozšířilo restauraci o velký tehdy moderní sál. V té době už potřetí zanikly lázně a léčivý účinek vody nahradilo zdravé lesní klima posilované chutnými jídly a nápoji jiného druhu,  jak uvedl etnograf Rudolf Zrůbek, z jehož zapomenuté knížečky  Hospody ve starém Rychnově nad Kněžnou od počátku 19. století až do našich dnů, vydalo Sdružení přátel historických a přírodních památek Podorlicka 1968, tu citujeme.

Vrcholná sláva Studánky jako klimatických lázní a pensionátu pro letní hosty vrcholila tedy ve 30. letech 20. století, a tak připomeňme jejich  trumfy: mírně radioaktivní voda + klidné prostředí + vhodné podnebí.  Něco na dokreslení z pověsti: Jakýsi chudý, nábožný a chromý muž měl sen, v němž ho Panna Maria vyzvala, aby si nemocné nohy omyl ve zdejší studánce. Máme-li tomu věřit, uposlechl a bez berlí odešel.

Kaple na Studánce

Z návodů purkmistra Vojtěcha Havla a návladního Josefa Kapouna byla vystavěna nová kaple a zasvěcena svatému Janu Nepomuckému - jeho socha, umístěná uvnitř, pocházela z rychnovského farního kostela svatého Havla. Teprve roku 1902 došlo k jejímu zboření a nahrazení zděnou stavbou z darů Josefa  a Eveliny Czeypkových, rychnovských rodáků, usedlých v Uhrách. Je postavena v klasicistním slohu a uvnitř místo sochy, vrácené na původní místo, je malovaný oltářní obraz patrona kaple.

Včelný

Studánka se nachází v přírodním parku les Včelný, zajímavém botanicky - s  výzkumem v tomto smyslu se začalo před 170 lety - i geologicky; k povrchu zde totiž vystupují přeměněné a vyvřelé horniny litického hřbetu. Poslyšme hlas povolaného starého Rychnováka, aby nám osvěžil obrázek Studánky s okolním lesem někdy před víc než 70 lety: Chodníčky vysypány žlutým pískem, příkopy vyčištěny, v lese několik besídek, které poskytovaly dostatečnou ochranu před nenadálou nepohodou. V romantických zákoutích a při cestách bylo bezpočet udržovaných laviček v jednotném provedení, nad nimiž - na kmenech stromů - byly plechové tabulky s nápisy, např. Zátiší Elišky Krásnohorské nebo Zátiší Dobrovského. Louky dvakrát do roka sečeny, lesní studánky pravidelně udržovány v čistotě, lesní velikáni středem péče, jako by byli státem chráněni. V lesních porostech jste nenašli jedinou souš, na volných místech byly vysazovány ušlechtilejší stromy i aleje. O to vše se staral místní okrašlovací spolek. Není důvod nevěřit, podívejme se i na Perníkovou chaloupku. A kdo chce vidět obří mraveniště, i to je ve Včelném.

Ivanské jezero

Po žluté značce k němu dojdeme okolo umělé nory. Ivanské jezero, jehož přehrada 82 metrů dlouhá a 7 metrů vysoká byla postavena  na Javornickém potoku roku 1907 na ochranu před povodněmi,  mívala i velmi pěknou plovárnu a půjčovnu loděk. Přidáme současnost – od 28. září 2002 máme u hráze pískovcového vodníka Kristiánka, dílo Marcela Sršně z nedaleké obce Záměl u Vamberka. Jméno Kristiánek má podle louky Kristiánky v místě dnešního jezera.

Ivanská skála

O Ivanské skále, ve starší literatuře nazývané i skála Svatojánská či dokonce Vyšehrad, nás pověst přesvědčuje, že zde žil poustevník Ivan. Vyjděme z faktu, že poustevníci byli institucí, mívali svá systemizovaná místa u některých kaplí a s tím bývaly spojeny i určité požitky. Kaple na tomto místě však nestála, takže zbývá jen dohad, zda tu nežil např. nějaký žebrák. Nebo že by poustevník? V tom případě to rozhodně nemohlo být po 16. lednu 1782, kdy císař Josef II. vydal patent, podle něhož byli - citujeme Pelcla - v Čechách zrušeni poustevníci, lidé zahálčiví, kteří žili prostě tu a tam v zemi a nosili vousy a kutnu. Nejbližší kolegy poustevníky mohl mít náš Ivan na Potštejně (ten nosil v copu paruky peníze) a v Liticích.

Jeskyně na Ivanské skále byla pravděpodobně mělký vstup do budoucí štoly, kde se hledala železná ruda, a možná že se tam i strop sesypal. Plastiku původního poustevníka, která tam byla umístěna po polovině 19. století, neznáme. Víme jen, že na kameni, který sloužil jako stůl, měl džbán, chleba, otevřenou knihu a meditoval. Nakonec ho – těsně před první světovou válkou - výtržníci přenesli na Staré náměstí a posadili k sochám. Poté tam byl umístěn další sedící poustevník s bradkou v hnědém přepásaném hábitu, na stolku džbán a chleba. Ten také zmizel, až nakonec v 50. letech 20. století, kdy jeskyňka byla prázdná, tam byl neumělý nápis JSEM V KUNČICÍCH NA BRIGÁDĚ. V roce 2000 město ve spolupráci s domem dětí a mládeže tuto raritu obnovilo, jeskyňka dostala i nový portál a byla tam posazena figura poustevníka s odvrácenou tváří, oblečeného v hnědou kutnu. I ten však vzal za své. Nu a nový Ivan sem byl umístěn v červnu 2002 - na objednávku města jeho hlavu a ruce z lipového dřeva vyřezal Vlastimil Borůvka, tehdejšísprávce rychnovského zámku. 

Ivanská skála byla jedním z příhodných míst, kde nacházeli svůj úkryt nekatolíci v dobách protireformace; připomíná to i nápis na skále: V této samotě čeští bratři za krutých pronásledování nalezli útulek poslední. Slzami předků zroseno jsouc, toto místo budiž každému věrnému Čechu posvátno. Autorem těchto slov byl Josef Vycpálek (1847–1922), profesor rychnovského gymnázia a zakladatel českého tancepisu.

Ale protože jsme blizounko Rychnovu, rodišti Karla Poláčka, pak opovážlivě zkonfrontujeme toto místo s jeho  románem Hrdinové táhnou do boje: „V lomu je jeskyně, k níž se víže pověst, že tam Čeští bratří za dob pronásledování nalezli poslední útulek. Pak prý tam byla dílna penězokazů. V těchto místech roste hojně rulíku zlomocného.“ Jen prosím, abychom si byli vědomi Goethova Dichtung und Wahrheit, báseň a pravda.

Koupaliště

Od Ivanské skály pokračujeme po červené značce ke koupališti, v době svého vzniku 1934 nejmodernějšímu v severovýchodních Čechách. Koupávalo se zde i dřív - stávalo tu bělidlo, jen se tu říkávalo koupadlo nebo i koupelna. Stvrďme poslední z těch slov citací ze spisku Rychnovu do památníku, jehož autorem byl Josef Kalis a který byl vydán 1891 ve prospěch Pelclova domu nákladem vlastním a tiskem Karla Rathouského: Koupelna ve bělidle paní Slavíkové rovněž nevyhovuje, an jednak není vždy přístupnou, jednak voda z pravidla jest příliš studena. Vezměme za bernou minci informaci, že funkci onoho koupadla můžeme přiřknout asi pět metrů dlouhé prkenné kůlně. Bylo známo, že ji užívaly i ženy místních izraelských občanů, takže je možné, že mohla sloužit i jako židovská očistná koupel mikve. Nu a co zůstalo ze starého koupaliště? Žába, donedávna, než se vybudovala čistička pro bazén, to byl přítok vody. 

Vostřebalovo divadlo v přírodě

Nad koupalištěm pod  záhybem promenádní cesty kousek od rozcestí turistických cest bývalo Vostřebalovo divadlo v přírodě, otevřené 2. července 1922. Jméno neslo po Rudolfu Vostřebalovi (1867–1952),herci a v letech 1892–1924 režiséru místní ochotnické divadelní jednoty Tyl. V tomto letním divadle se hrávalo za velké návštěvnosti pilně o každých prázdninách až do 50. let 20. století. Divadlo teď jen tušíme, nyní je zalesněno.Jednou stránkou z tylácké kroniky připomeňme jeho slávu – v srpnu roku 1939 se tu hrály Perly paní Serafinky. 

 Jsme v Rychnově nad Kněžnou, a tak znovu Karel Poláček. Chcete toto divadlo v jeho podání? Prosím, tady je citace z Okresního města: „Veškeré hostince v okresním městě osiřely a obyvatelstvo se valilo do lesa, neboť místní ochotnický spolek pořádal tam divadelní představení … Na smavém palouku byl zbudován jakýsi mlýn z lepenky a dřevěných latí. Opodál se shromáždili hudebníci a ladili své nástroje. Správce obecního chudobince Wagenknecht prodával divadelní vstupenky. Po každém návštěvníkovi šlehl posupným pohledem, pod jeho velením zaujímali měšťané místa na improvisovaných sedadlech; správce úsečně vykřikoval a pořádal, mávaje sukovitou holí; přitom neustával střežiti vesničany, kteří se tlačili na místa k stání.“

Machova díra

Stranou od Vostřebalova divadla zůstala také vpravo ve svahu dnes už zavalená a taky zalesněná Machova díra. Nebylo to vyústění tajné chodby z rychnovského zámku, jak praví pověst, protože zámek býval sídlo, ne pevnost, a ani rychnovský hrad nebyl tak důležitý, že by musel mít takovouto atrakci. Přidržíme-li se holých faktů, pak Machova díra - jinde se píše jeskyně - byla štola z poloviny 19. století, kdy se zde hledala železná ruda, stejně tak jako v nedaleké Lukavici a ve Skuhrově nad Bělou. Své jméno nesla Machova díra po slabomyslném Václavu Machovi, který v ní celoročně žil v 70. létech 19. století a zde byl i nalezen mrtev.

Altánek

Tento altánek, na jehož stavbu dodalo město dřevo,  nechal zbudovat místní odbor Klubu českých turistů v roce 1911 v aleji Třešňovka jako tzv. turistický pavilon.  Na zapomenutém obrazu Emy Blažkové je připomenuta jeho sláva.         

Kříž pod altánkem

Na další křižovatce značkované a neznačkované cesty zahneme šikmo vpravo dolů úvozem, vlevo ve svahu nad cestou stojí kříž. V těchto místech jsou pochováni rakouští vojáci, kteří zemřeli během sedmileté války 1763 v rychnovském špitále; tehdy byl v zámecké jízdárně.                                                                                           

Babyka pod altánkem

Pár desítek metrů od hospody U Mařenky roste  260 let stará pověstmi opředená babyka o obvodu kmene 365 cm. Jak se stalo, že právě tento javor babyka má být zakletá babka, vysvětluje např. báseň o čertovi, jenž si sem vyjel na výlet:

                    I zaklel: Bodejž tebe hrom!

                   Hned, babo, stůj, zakletá v strom!

                   Řka, zuby strašně vycenil

                   a bábu v babku proměnil.            

Autorem těchto veršů byl  Josef Kalis, v letech  1884–1891 starosta Rychnova nad Kněžnou. Měl zásluhu na zřízení městské spořitelny a je po něm pojmenována krátká spojnice ulici Panská a Komenského.